Třicet let uplynulo od chvíle, kdy čas trhl oponou a my se znovu nadechli svobody. Vzpomínky na takové chvíle jsou stále živé, a proto jsme k listopadovému výročí mezi farníky upořádali anketu. Otázky jsme položili dvě:

Jak jste prožili 17. listopad 1989?

Co se tímto dnem změnil ve vašem životě?

 Tady jsou vaše odpovědi:

Poznali jsme svobodu cestování

1. Vzpomínku na listopadové události 1989 máme spojenou s naší účastí na kanonizaci Anežky České v Římě. Další vzpomínku máme na mši svatou v katedrále sv. Víta po návratu z Říma, kde pan kardinál Tomášek prohlásil: „Jsem s Českým národem“. 17. listopad nám připomíná zaplněné Václavské náměstí a písničku Marty Kubišové Ať mír zůstává s touto krajinou.

2. Konečně jsme poznali co je to svoboda slova a svoboda cestování. Možnost cestovat jsme plně využívali a nyní v tom pokračují naše děti a vnoučata.

Anna a Jiří Seyfriedovi, Postřižín

Bez práce, ale šťasten

1. V úterý 14. listopadu jsem se s oběma bratry vrátil jako člen farní delegace z Říma, kde byla Anežka Česká slavnostně prohlášena za svatou. Ještě plni dojmů a únavy z cesty přišel 17. listopad. Byl jsem v práci a o událostech toho dne se dozvěděl až večer.

2. Od toho dne se od základu změnil můj život, do roka a do dne jsem přišel v 53 letech o zaměstnání, začínal jsem od nuly v ŽST Praha-Vršovice, musel jsem se naučit spoustu předpisů. Dělat zkoušky a hlavně turnusovou služby – noční a denní. Byl jsem ale šťasten, že jsem se dočkal změny, v kterou už jsem ani nedoufal. Už jsme se nebáli mluvit nahlas a navštívili jsme několik evropských zemí, Rakousko, Itálii, Francii, Skandinávii. Díky Bohu za to!

Evžen Seyfried, Líbeznice

Do politiky se vrátila mravnost

1. V pátek 17. listopadu jsem byla na návštěvě u mystiků manželů Tomášových. Od útlého mládí mě zajímalo náboženství, filosofie, mystika, spiritualita. Politika opravdu ne.
Ale 17. 11. se to změnilo. Jako studentka AMU jsem se zúčastnila okupační stávky a jelikož všechny umělecké akademie byly propojené, pracovala (a bydlela) jsem spolu s herci a filmaři na FAMU. Byl to úžasný čas plný akce a dobrodružství. A navíc díky Václavu Havlovi se do politiky prolnula filosofie a duchovnost spolu s mravními hodnotami.

2. Co se změnilo? Dostali jsme dar svobody, takže všechno – pro život, práci i cestování.

Lucie Stollová, Líbeznice

Založili jsme Občanské fórum

1. Po brutálním zákroku komunistické moci proti studentstvu na Národní třídě jsem se účastnil se svou ženou Helenkou prakticky všech demonstrací na Václavském náměstí a na Letné. Přihlásil jsem se jako šofér ve studentském centru na FAMU a byl jsem k dispozici hercům, kteří svými projevy burcovali lidi v továrnách a na prostranstvích měst i vesnic k mohutnému odporu. Přímo v Líbeznicích jsme pak spolu se čtyřmi dalšími občany založili Občanské fórum. Na vzniku OF jsem se podílel i na svém pracovišti ve Výzkumném ústavu železničním.

2. Byl to úžasný pocit úlevy z úniku z totality a získání svobody. Rád jsem po svém zvolení pracoval v zastupitelstvu obce. V zaměstnání pak jsem měl možnost cestovat do zahraničí a pracoval jsem v mezinárodním výzkumném ústavu v holandském Utrechtu, v Paříži a pro Evropskou unii.

Karel Stoll, Líbeznice

Děsil nás klid sobotního dne

1. Jako mladá maminka s půlroční dcerou jsem přijela z rodinné návštěvy, kde jsme se dozvěděli o narození synovce Kryštofa (17.11.!). Sousedka, studentka biologie, nám vyprávěla o neobyčejném průvodu z Albertova. Ona šla po oficiálním ukončení domů a její milý pokračoval s průvodem dál. Z Hlasu Ameriky jsme se večer dozvěděli o násilí na Národní třídě. Děsil nás klid sobotního dne a v neděli na mši opět nic. Mladý kněz Michal Slavík se pouze v přímluvách zmínil o násilí v našich ulicích. V pondělí to začalo.

2. V týdnu, kdy můj muž chodil demonstrovat, jsem byla s dcerou doma. Stále jsem jí dávala dudlík do pusy, aby nerušila rozhlasové vysílání svým žvatláním, nebo pláčem. Poprvé mne napadlo: pokud to dopadne dobře, zmizí z našeho života „dvojkolejnost“, tedy co se říká doma, nesmí se říkat ve škole a na veřejnosti a naopak. Dopadlo to dobře a dodnes jsem vděčná, že mohu kdekoliv říci svoje mínění a nic se nestane.

Barbora Konopásková, Měšice

Prý se to někde na Národní třídě zdrželo…

1. Večer 17. listopadu jsem měla obvyklou službu ve stenografickém oddělení redakci Svobodného slova na Václavském náměstí. (V tom domě je známý balkón, ze kterého promlouvali v následujícím revolučním týdnu řečníci, mezi prvními Václav Havel.) Navečer mi tehdejší šéfredaktor Miroslav Mašek řekl: „Pokud vám někdo z redaktorů zavolá z dnešní studentské manifestace, řekněte mu, ať to přijde napsat do redakce. Prý se to někde na Národní třídě zdrželo, musím zprávu zkontrolovat.“ Jednalo se o známé nasazení příslušníků pohotovostního pluku.

2. Po prvních svobodných volbách 1990 jsem ze Svobodného slova, tiskového orgánu Čs. strany socialistické, která hledala další politické směřování, odešla. Těch novin je škoda, stejně jako deníku Lidová demokracie, který patřil Čs. straně lidové. Dodnes si obou vážím. Ti, kdo je vytvářeli, to neměli lehké.

Zdena Lomová, Klecany

V ČS televizi jsme dostali vysílací čas

1. Ten večer jsem ležel s nachlazením v posteli. Poslouchal jsem s napětím naše rozhlasové zprávy, velmi zdrženlivé, a od 21 hodin Hlas Ameriky. Ten už sděloval informace přesnější a nepředstavitelné. Také tu o mrtvém studentu, která se později ukázala jako podvod ze strany StB. Mezi největší osobní zážitky patří, když jsme večer v pátek následujícího týdne slyšeli z městského rozhlasu o odstoupení Miloše Jakeše a dvou dalších členů ÚV KSČ. Václavské náměstí bylo ještě zaplněno hloučky těšících se lidí a v té chvíli všichni propukli v jásot.

2. To je legrační otázka: Změnilo se (kromě mého ducha) všechno. V prosinci jsem byl pozván do Československé televize k natáčení filmu o sv. Anežce – partnery mi dělala osmiletá Jana Řebíčková s bratrem Markem z Klecan. Nato mne vyslal arcibiskup Tomáškem, abych v televizi zakládal křesťanské vysílání. Podíleli jsme se na tom s evangelickým farářem Michaelem Otřísalem, kterého vyslala Ekumenická rada církví. Dostali jsme vysílací čas po zrušeném Roku stranického školení! Od Velikonoc 1990 jsem připravoval pravidelné pořady s dětmi o náboženství. Mnozí dnešní čtyřicátníci z naší farnosti si jistě vzpomenou, jak je Československá televize svážela k natáčení. Začal jsem vyučovat náboženství v šesti školách. Byl jsem rád, že Zdena odešla ze zaměstnání, protože najednou jsem měl tolik úkolů a povinností (kromě obstarávání deseti našich kostelů!), že by to bez její pomoci nešlo.

Pavel Kuneš, Klecany

Zprvu se mísila radost s obavami

1. 17. listopad byl pro mne obyčejný všední den, zprávy jsem nesledovala a tak nevěděla, co se v Praze děje. Ale protože jsem se čerstvě vrátila ze svatořečení Anežky České v Římě, kde byla nepopsatelná atmosféra, a všichni cítili, že cosi visí ve vzduchu, byla jsem ještě v euforii a plná očekávání. Až druhý den jsem se rozkoukala a tušila, že to „cosi“ se snáší na náš národ.

2. První dny se mísila radost s obavami, že tento podzimní čas bude mrazivě ukončen jako „Pražské jaro“ 1968, ale díky Bohu se tak nestalo a od té doby se raduji ze svobody. Přes všechny nešvary, které se časem vynořily a vynořují.

Alena Radolfová, Odolena Voda

Prolhaný režim se sesul jak domek z karet

1. V pátek 17. 11. dopoledne se vdávala kolegyně z naší projektové kanceláře; pozdě odpoledne jsem se vydal z Radlic pěšky na Albertov, svíčku v kapse. Na náplavce u řeky pod Výtoní stála řada připravených policejních antonů, to nevěstilo nic dobrého. Ale Albertov byl plný studentů, transparentů a odhodlání, atmosféra nadšení a vzájemné sounáležitosti se dala krájet. A co teprve stovkami svíček osvícený Vyšehrad! Odtud jsem se vydal domů, nové černé kalhoty pokapané voskem. Průvod studentů pokračoval na Národní třídu…

2. Stal jsem se svědkem zázraku. Orwellovský režim, který už nebyl schopen nabídnout mladým lidem nic, než obušky, se sesul jak domek z karet. Dodnes jsem vděčný za zkušenost sametové euforie, kdy lidé zjistili, že „král je nahý“, přestali se bát a byli k sobě navzájem úžasně slušní. Prostě úžasní.

Jan Oulík, Odolena Voda

Můžeme se zapojit do voleb

1. Na to bohužel nedokážu odpovědět, byl jsem malý, toho roku mi bylo 3,5 roku.

2. Co se tímto dnem pro mě změnilo? Mohu jen porovnat, to co mi o té době říkali rodiče a co sám vím. Jsem rád, že máme demokracii a člověk může vyjádřit svůj názor a stát si za ním. Můžeme svobodně cestovat a nabídka služeb je nesrovnatelná. Máme možnost zúčastnit se voleb od komunální politiky až po volbu prezidenta a to si myslím je nejdůležitější, co se změnilo, můžeme se do toho všichni zapojit a přispět společnosti.

Radek Fröhlich, Veliká Ves

Už zase pošilháváme po carovi

1. Spíš si vybavím celkovou atmosféru, dojmy, které ale budou vždy ovlivněny následujícími událostmi a životními zkušenostmi. Samozřejmě, že jsem tehdejší „pnutí“ ve společnosti cítil, ale vše bylo přehlušeno nejkrásnějším obdobím mého života, kdy jsme založili rodinu a připravovali se na další přírůstek. A já byl tehdy prachobyčejně šťastný. Utkvělo mi v paměti, že z televizních obrazovek se naráz „vypařili“ laločnatí přestárlí pánové, kteří dali stěží dohromady srozumitelnou větu, a nahradil je ráčkující muž, jehož novoroční projev měl hlavu a patu a který ctil ono Halasovské: „Velikost obav“ je víc než „malost jistot“. Svítalo na lepší časy.

2. Pominula schizofrenie dvojakosti vnitřního smýšlení a veřejného projevu. Jakoby ze všech spadl nějaký těžký kámen. Začali jsme se učit žít jinak. Ale jak, když zkušenost mne samotného, ale i obyvatel této země s demokracií, kde po staletí svištěl nad hlavami panský bič, byla nulová? Inspirace kulhá i v případě První republiky, které Masaryk naordinoval režim amerického střihu (nic proti němu), jenže národu, který raději vzhlížel na východ a doufal, že jej od habsburské poroby osvobodí ruský car triumfálně vjíždějící na bílém koni do Prahy a stmelující Slovanstvo do jedné společné říše. Nedá se nic dělat, svoboda je buď absolutní, nebo žádná. Je postavena na toleranci různých názorových proudů a životních stylů, a přece nakonec dojde k nějakému porozumění! Zdá se, že nám tento způsob společenského uspořádání nevyhovuje a opět pohlížíme po nějakém tom carovi. Pravděpodobně třicet „jiných“ let stačilo. Ať už to dopadne, jak dopadne, jsem rád, že jsem je mohl prožít.

Roman Straka, Odolena Voda