O výstavě Posvátné umění v nesvaté době s její kurátorkou Šárkou Belšíkovou

Kde se zrodil nápad uspořádat výstavu sakrálního umění, které vznikalo v „nesvaté době“ náboženské nesvobody?

Základní živnou půdou tohoto projektu se stala samotná instituce Muzea umění Olomouc, která pečuje mimo jiné o umělecké sbírky olomouckého arcibiskupství. Na této půdě jsem se setkala s kolegou Ivo Binderem, dnes již emeritním kurátorem, jehož dlouholetým zájmem je právě moderní sakrální umění. Já osobně jsem se k tomuto tématu dostala jako studentka při zpracovávání díla malíře Miloslava Troupa v rámci své diplomové práce. Narazila jsem totiž na zcela neznámou kapitolu jeho tvorby, která souvisela s architektem Jaroslavem Čermákem a jeho projekční kanceláří sakrální architektury. Náš společný zájem s Ivo Binderem pak vyústil v dvouletý průzkum vytipovaných kostelů a kaplí na území České republiky, který předcházel přípravě výstavy a katalogu. Cílem celého projektu bylo zmapovat vybrané výtvarné projevy v sakrálních prostorech v období komunistické totality.       

Pro upřesnění – jaká to byla doba? A co je pro tvorbu v tomto období podle historiků umění příznačné či neopakovatelné?

Rozmezí let 1948–1989, tedy období komunistické vlády, se vyznačovalo výrazným útlakem církví. Náboženství bylo jedním z hlavních oponentů marxisticko-leninské ideologie. Komunisté viděli v církvi rušivý prvek pro totalitní a přísně centralistickou moc a církev se tak dostala do role jejího hlavního odpůrce. Umělecká tvorba spjatá s křesťanským náboženstvím a spiritualitou byla tudíž obecně komunistickým režimem nahlížena jako zcela nevhodná.

Jaká byla úloha kněží v těch časech?

Kněží jako zadavatelé sehráli v této „nesvaté době“ při vzniku umělecký děl zcela zásadní roli. Většina realizací vznikla jen díky odvaze těchto duchovních správců, kteří se nebáli navzdory režimu vnášet do sakrálních prostor nové umělecky pojaté předměty. Navíc dokázali pro ně získat i věřící. Jedním z takových odvážných je právě i Pavel Kuneš, který v osmdesátých letech inicioval vznik Vodolského Betléma. Velice si s kolegou Ivo Binderem vážíme spolupráce s P. Kunešem, který nám ochotně zapůjčil na výstavu sedm zastavení křížové cesty Vojmíra Vokolka a také obraz Davida a Goliáše od Ivana Sobotky.    

Od nápadu k vernisáži však nepochybně vedla dlouhá cesta. Co všechno přípravy na výstavu obnášely?

Přípravné práce trvaly celkem dva roky. Nejprve jsme s Ivo Binderem sestavili seznam asi stovky kostelů a kaplí, které jsme potom společně s fotografy muzea Markétou Lehečkovou a Zdeňkem Sodomou navštívili a pořídili podrobnou fotodokumentaci těchto lokalit. Na základě našeho kurátorského výběru jsme z nashromážděného materiálu sestavili knihu a také výstavu. V případě výstavy šlo o nelehký úkol, jelikož řada děl je neoddělitelnou součástí sakrální architektury, tudíž nepřenosná do výstavní síně. Našim úkolem tedy bylo mimo výběr výtvarných děl dohledat návrhy, skici či modely, jejichž prostřednictvím některé práce ve výstavě prezentujeme. Další komplikací v rámci příprav výstavy bylo naše rozhodnutí respektovat liturgickou funkci předmětů. Výstava se tak během svého trvání proměňuje, podle toho jak se exponáty podle své funkce musí vracet do domovských kostelů a kaplí.    

Jak jste díla vyhledávali, kde všude jste pátrali a co neobyčejného při tom zažili?

Při mapování děl jsme čerpali ze znalostí a evidence, kterou si dlouhodobě vede Ivo Binder a který se s řadou výtvarníků či kněží v roli objednavatelů osobně zná nebo znal. Pro mne osobně to bylo svým způsobem dobrodružství objíždět farnosti a sledovat rozdílnost v přístupech k modernímu sakrálnímu umění. Někdy jsme vybraná díla našli s nepochopením odložené ve farním skladišti, jinde naopak si jich váží a jsou součástí sakrálních interiérů. U těch odložených mám radost, že jsme je s pomocí našich restaurátorů mohli opět vynést na světlo, zasadit do kontextu dané doby a ukázat jejich uměleckou hodnotu.

Jak jste výtvarná díla v expozici rozvrhli?

Pro výstavu jsme získali největší výstavní prostor muzea, který se nazývá Trojlodí, jelikož jeho půdorys připomíná bazilikální typ kostelů s dvěma bočními loděmi a transeptem. Tento specifický sál dokázal velmi citlivě využít architekt Pavel Kolíbal, jehož jsme přizvali k vytvoření architektonické koncepce výstavy. Spolupráce s Pavlem Kolíbalem si velmi vážím, dokázal totiž neokázalým a přitom noblesním způsobem navrhnout instalaci a rozmístění exponátů. Ač se výsledná podoba výstavy jeví jako samozřejmá, šlo o velmi nelehký úkol. S Ivo Binderem jsme do výstavy totiž svezli velmi různorodé exponáty – sochy, malby, kresby, textilie, architektonické plány, modely ad. Materiály, které vyžadují různé expoziční a instalační podmínky. Navíc při jejich rozmístění musela být dodržena kurátorská koncepce, což se Pavlu Kolíbalovi zdařilo.     

Nás, farníky z Odoleny Vody, potěšil náš Vodolský betlém od výtvarníka Václava Sokola, umístěný uprostřed expozice. Jak tento neobvykle pojatý artefakt hodnotíte z pohledu historičky umění?

Betlém je z mého pohledu naprosto unikátní, jednak svým pojetím připomínající zikurrat či babylónskou věž a především také originální myšlenkou centrálního umístění. Oceňuji jeho citlivé zasazení do hodnotného interiéru barokního kostela. Ač je betlém pojatý zcela moderním výtvarným jazykem, harmonicky doplňuje historický sakrální prostor, se kterým souzní i svou barevností. Jde o sochařsko-architektonické dílo, které, pokud vím, nemá v rámci České republiky obdoby.  

Jak ho vnímají návštěvníci? Jedné z uvaděček v galerii se prý o betlému zdálo, ve snu se stala jednou z jeho figurek…

Betlém opravdu vzbuzuje velmi kladné ohlasy. A to nejen u návštěvníků. Někteří z kolegů v muzeu se na něj těšili, jen co spatřili jeho reprodukci v katalogu výstavy. Petr Šmalec, grafik katalogu a výstavy, si jej oblíbil natolik, že jej použil i na letošní novoročenku muzea. Jedna z kustodek, která hlídá návštěvníky ve výstavě, se mi po pracovním dni stráveném dohlížením na betlém svěřila, že měla krásný duchovní sen, v němž se stala jednou z postav betléma.

Jan Oulík 

Mgr. Šárka Belšíková (Stehlíková), kurátorka sbírky kresby Muzea umění Olomouc. Spoluautorka výstavy Posvátné umění v nesvaté době, české sakrální umění 1948–1989, která probíhá v tomto muzeu od loňského října do začátku dubna.